Barbora Hrušková
- Počet článků 10
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2493x
Seznam rubrik
Barbora Hrušková
Alza - dvakrát a dost
Právě jsem zjistila, že můžu mít ve 34 letech infarkt... stačí si dvakrát objednat něco v Alze a hned je zaděláno. Člověk si myslí, že ho už ho nemůže nic překvapit, nic vytočit a pak se objeví Alza a její infolinka a najednou
Barbora Hrušková
Ty nekojíš???
Myslím, že chyba se stala už porodnici. Dítě 3 dny v kuse řvalo hlady a já mu neměla co dát. Každý vám řekne, že se mléko do 2-3 dnů udělá... mně teda ne.
Barbora Hrušková
Rodinná dovolená
Nebojte se, nebudu vám vyprávět o all inclusive v Řecku, ani o dvou řvoucích dětech topících se v bazénu... i když... takový dvě malý děti jsme sebou vlastně měli. Vzali jsme moje rodiče na Floridu.
Barbora Hrušková
Hořké Pralinky
Bestiář, Pohádkáře i Řízkaře jsem si koupila sama nebo mi je půjčila některá kamarádka. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem vědět o čem píše. Doufala jsem, že to bude "Sex ve městě po česku"..... Ze začátku možná trochu ano, další knihy jsem už ale nekupovala. Pralinky jsem dostala k Vánocům pod stromeček a teď s anginou stejně nemám co dělat, tak proč si něco nepřečíst. Carrie by asi zaplakala, kdyby to četla.... Kam se poděla ta sexuchtivá, dráždivá, moderní spisovatelka? Jasně... zestárla... to my - její čtenářky taky, ale proč je proboha tak zapšklá? Proč všechny muže hází do jednoho pytle - neschopní budižkničemové, kteří si po sobě neuklízí a nejsou nám vlastně k ničemu? Proč všechny ženy, o kterých píše nazývá moje nejlepší přítelkyně, v lepším případě "jen" přítelkyně? Neznám nikoho, kdo by měl tolik dobrých kamarádek. Ano, všechny máme nějaké problémy a ano, někomu z nás se prostě nedaří najít toho pravého pana Božského, ale neznamená to, že se z toho budeme hroutit a psát o tom knížky! Všichni dobře víme, jak moc miluje svou dceru a že její výchova jí připadá jako ta nejlepší (a je možné, že to tak je), ale pojdˇme si říct- je tohle přátelství mezi matkou a dcerou pro život dobrý začátek? Zvlášť když se u vás doma moc zástupců druhého pohlaví nevyskytuje? Jak má chudák ta malá holka vědět, co je správný model a co ne? Co když dopadne jednou jako její maminka? Nevím, jestli dnes ještě někdo uvěří historce o tom, jak nejlepší kamarádka hystericky volá s problémem typu - Bože, on se chce přistěhovat!!!! Opravdu Vám Váš muž, když se s anginou plazíte v pyžamu po zemi s hadrem v ruce, řekne: "Miláčku, co to zase děláš? Copak to nemůže udělat někdo jiný?" Ach jo... Dobře, budeme předstírat, že je to všechno jenom fikce a že vůbec nic z toho není z autorčina života... i tak... chtělo by to trochu nadhledu! Myslím, že na tom nejsme tak špatně, jak to vypadá. Opravdu se dají najít muži, co na vás budou hodní, co Vám přinesou čaj do postele, když budete ležet s tou angínou a nebudete zrovna na čtyřech vytírat kuchyň... co vám opravdu jednou nasadí prsten na prsteníček - a nemusí být zrovna od Tiffanyho a co vás prostě budou mít rádi takovou jaká jste (jak by řekl Mark Darcy). Ale abych nebyla tak přísná, něco se mi na té knize přece jen líbilo....obrázek na straně 66. ;-)
Barbora Hrušková
Jak mě Krakonoš vedl k oltáři
Sobota, 21.6., Špindlerův mlýn. Je první letní den. Venku 7 stupňů a obloha úplně zatažená. Vypadá to, že bude pršet. Zatím jsem v klidu a snídám. V 8 přijíždí vizážistka a náš pokoj se mění v kosmetickej salón. Holky se chodí nalíčit jedna po druhé a mě baví ten blázinec. V půl 10 zjišťuju, že nemám umytou hlavu, nejsem osprchovaná a kadeřnice už klepe na dveře. V 10 přijíždí i pan fotograf. Babinec z dálky sleduje a neví, co fotit dřív. Rozhodne se, že nafotí i moje svatební střevíčky. Když mu přinesu bílé conversky velikosti 42, trošku znejistí. Dvě zkoušky u kadeřnice byly k ničemu, opět neví, co mi na tý hlavě vytvořit. První pokus - hrůza - předělat! Druhý pokus - zase špatně! Začínám chytat paniku. "Holky z práce už přijely?" Tereza běží dolu - ne ještě tu nejsou. "A Kateřina, ta tu je?" "Ne, taky ne." Paráda, hlavně, že jsem všem psala, ať vyjedou včas. Třetí pokus už se podobá účesu na obrázku, co jsem si vysnila. Dobrý, končíme, pak to ještě upravím. Přesedám k vizážistce. Ta už má tři hodiny líčení za sebou a na rozdíl od kadeřnice ví přesně, co má dělat. Za 20 minut jsem krásná. Venku začíná poprchávat. Přijíždí moje drahá Kateřina, objímám jí a make up nemake up, už natahuju. Naštěstí je vždy připravena a vytahuje z kapsy hruškovici. Díky, má drahá! Chci vyhodit pana fotografa z pokoje - jdu se oblíkat do šatů. Ten se ale nechce vzdát a čeká až půjdu donaha. Máma se ségrou na mě natahujou šaty, účes drží. Můžeme začít vázat. Mamka to ale nemá vyzkoušený, takže chytá paniku. Nejde jí to, klepou se jí ruce, čas běží. 12:15 (15 minut do obřadu) mamka odchází, že na to nemá nervy. Stojím sama v pokoji, šaty přidržuju rukou a hystericky volám - "Evu! Přiveďte Evu! Ta to umí uvázat!" Naštěstí mě asi někdo slyšel a Eva vbíhá do pokoje. Bere šaty a motá. Za 10 minut jsem uvázaná v korzetu a připravená vyrazit. Mamka se vrací, ponese mi vlečku. Stojíme ve dveřich, chceme vyrazit, když přiběhne Tereza, ať nikam nechodíme, že ještě nepřijel starosta. Cožeeee? Nemám ponětí o čase, ale tuším, že je nejvyšší čas. Vyrážím pomalu ke schodům, slzy se mi derou do očí. Tak a je to tady! Jdu se vdávat! Sejdu po schodech, rozhlédnu se kolem a v tom ho uvidím. Krakonoš! Nevěřím svým očím! "Tati?" Je boží, jako vždycky. Zase mě dostal. A to jsem nechtěla brečet. Kostým nemá chybu. Kouknu ven a vidím špalír z lidí, co přijeli kvůli nám a co čekají, až s tátou vyjdeme ven. Jak mám ty slzy udržet? Beyoncé už zní z repráků a já nevím kam se dívat, abych se nerozbrečela. To je nádhera! Jak se tohle dá popsat? Dojdu až k Jirkovi. Mému budoucímu manželovi. Obloha se projasní a na chvíli vysvitá i sluníčko. Neuvěřitelný... Starosta začíná číst řeč a my víme, že už není cesta zpět. Začnu zase vnímat, až když starosta začne číst námi napsanou řeč a zezadu se ozývá první smích. Tak jsme si to přesně představovali. Ano zvládneme říct oba, i když ještě ráno jsme ani jeden nemohli mluvit, jak jsme nastydlí. První polibek, podepsat (taky mi někdo mohl říct, že si to mám předtím nacvičit!), otočit se a přivítejte manželé Kovaříkovi! Všichni tleskají a já konečně vidím, že všichni dodrželi stanovený dress code - typické horské oblečení. Pohorky, bundy, kroje - nádhera! Když nám začnou všichni blahopřát, jsem opět naměkko. Není čas na slzy, běžíme do přistaveného autobusu a vyrážíme na Špindlerovku. Jen co se za mnou zavřou dveře, spustí se déšť. Kdo tohle načasoval? Sednu k ségře do auta, výztuže u šatů se mi zabodnou do žeber.... "Nemůžu dýchat! Já nemůžu dýchat!" A v tom mám být celý den? Nahoře už leje jako z konve. Změna plánu - přípitek bude v autobuse. Přebíhám z auta do autobusu, rozdáváme plastové šampusky a špunty od prosecca lítají vzduchem. Nikdo neprotestuje, všichni vypadají nadšeně. Táta Krakonoš vytahuje stoh papírů s proslovem.... Nakonec dojde i na společné focení, déšť nám dal 20 minut. Oblékám džínovku přes šaty a jde se na to. Nikdy mi nebyla větší zima, ale já jí vůbec nevnímám.
Barbora Hrušková
Zkouška svatebních šatů
Včera jsem se s kamarádkou vypravila na mojí první zkoušku svatebních šatů. Musím přiznat, že přípravu jsem dost podcenila. Bez velkého rozmýšlení jsem si najela na google, zadala svatební salon Praha 1 a rozklikla hned ten první. Bylo to kousek od mé práce, tak jsem se tam hned objednala. Kupodivu odpověď s potvrzeným termínem přišla hned. Domluvili jsme se na 17:15. Stačilo sehnat kamarádku, co to bude chtít absolvovat se mnou. Nejlépe zkušenou nevěstu, která ví, co se nosí a co ne. To se mi podařilo, bez velkého přemlouvání. Vlastně bez jakéhokoliv přemlouvání - Co ve čtvrtek zajít na víno a předtím vyzkoušet nějaké svatební šaty? Odpověď za 5 vteřin - Šaty? Jsem tvoje! :-) Takže jsme vyrazily. Už když jsem na kamarádku čekala a šla salon obhlídnout alespoň zvenku, došlo mi, že scéna ze Sexu ve městě a podobnejch seriálů, kdy se sejdou dvě kamarádky a u láhve šampaňského si zkoušejí jeden krásnější model za druhým, se rozhodně konat nebude. Ve výloze patery společenské šaty v barvách duhy, stříbrné nebo ještě hůř zlaté spony... hrůza. Uvnitř nás uvítala starší paní - to by nevadilo, říkala jsem si, alespoň bude mít zkušenosti. V salonu převažovaly šaty na plesy, vedle do Lucerny. Svatebních jeden stojan. Při bližším pohledu jsem zjistila, že šaty se nepraly asi sto let, všude stopy od make upu, potu, upadané kamínky, barva bílá se změnila na barvu šedou, ale stále nabízená jako barva bílá. Typ, co jsem si tak nějak vysnila v hlavě tam samozřejmě neměly, takže bylo na čase zkusit starou dobrou variantu - korzet + obr sukně.... Přesně to, co se mi nelíbí a co jsem nechtěla. Kamarádka prohlásila, že když jsme tady, musím si alespoň do dvou vlézt. A hotovo. Přesunula jsem se do "šatny", což bylo prostěradlo na žabičkách. Zkoušení začalo slovy - vy jste tak hezky hubená, na vás půjde všechno! Pak paní prodavačka začala snášet ty skvosty. Musím celá do naha a do dřepu, jinak to na mě nenatáhne. Nic horšího jsem už dlouho nezažila. Nejenom, že jsem se ve vteřině zpotila, ještě jsem musela přestat dýchat, protože jinak by jsme ty šaty nenatáhly dál než na hlavu. Po pár minutách, kdy jsem začala červenat, paní uznala, že se opravu do 38 nevejdu. Takže začala opatrně - no máte přeci jenom trochu ty boky... při dalším nezdaru... no máte i trochu to bříško... Když přišly na řadu šaty číslo 42 - no to víte, když máte takovouhle postavu, to se těžko hledá. Máte prostě tlustý tady to, a ty boky a přes to břicho. Navíc nemáte žádný prsa, takže to musíme nějak nahnat. No jste takovej váleček....!!!!!! Kdybych byla trochu citlivka, myslím, že bych si to šla rovnou hodit. My jsme se s kamarádkou jenom zasmály, hodily po sobě očko a věděly svoje. Já jsem jí od začátku řikala, že to bude těžký, že mám opravdu ty boky velký, ale že se dostanem až k válečkovi... No nic. Nasoukala jsem se asi do pěti modelů, jeden horší něž druhý. Paní prodavačku už jímala hrůza, že se jí nedaří a že tady nic neprodá. Nasadila tedy všechny trumfy a poslední model zkusila dokonce ve stylu á la mořská panna. Zase ale musím říct, že jsme se tak dlouho nenasmála. Vždycky když jsem vylezla z prostěradla, začla zpívat - tadádadá, tá dá da dá, tá dáda dádá....tak kamarádce začly cukat koutky a už jsme se vezly. Vrchol byl, když jsem si nasadila závoj. Cukrovej bonbón jak vyšitej. Když už si paní prodavačka myslela, že bude mít klid, zeptala jsem se, jestli taky půjčují boty. Né, ty jenom prodáváme. A máte nějaké ve 42? ;-)
Barbora Hrušková
Jeďte na Galapágy!
Je to týden, co jsem se vrátila z Ekvádoru. Původní plán byl navštívit Quito, Amazonii, Andy uprostřed a pak se dojet a pobřeží vykoupat a trochu relaxovat. Jenže... jeďte do Ekvádoru a vynechte Galapágy... Jasně, že jsme si to rozmýšleli (vzhledem k ceně), ale když jsme poptali pár cestovek a zjistili jsme, jak je to drahý, rozhodli jsme se, že to asi vidět nemusíme. Nicméně v Quitu na nás obrázky želv a lachtanů vykukovaly ze všech stran, takže jsme tomu dali ještě šanci. V podstatě jsme obešli, co se dalo a udělali detailní průzkum. Po několika dnech jsme měli jasno - jestli na Galapágy, tak minimálně na 8 dní a určitě na loď. Jinak toho člověk moc nevidí. Takže zbyly 2 nabídky - 8 dní na lodi, jedna trochu luxusnější a o 100 dolarů dražší. Takže vyhrála loď Galaven - luxusnější varianta s tím, že na lodi je plná penze, voda na celou dobu pobytu, káva, čaj, 2 průvodci a krasné kajuty :-) Napsala jsem domu, ať letos k Vánocům nic nečekaj, protože až se vrátíme budeme jíst chleba se solí a vyrazili jsme.
Barbora Hrušková
Fanánek vs. Hope
Minulý týden jsem měla možnost navštívit dva koncerty. V úterý byl přítel pozvaný na firemní večírek do klubu Roxy, kde měli mít koncert Tři sestry. Protože Tři sestry miluju a v autě mi jejich cdčko jede pořád dokola, donutila jsem přítele, aby mě vzal taky. Byl z toho naprosto nadšený, protože nesnáší, když se musí někam vnucovat :-) Nicméně v úterý v 19 hodin stojím v klubu Roxy. Firma, která to celé pořádala pojala večírek opravdu stylově a všichni přišli s čírama na hlavě. Koncert začal někdy po půl 9 a pařilo se až do 10. Na živo jsou totiž ještě lepší než v autě. Už jsem byla asi na třech jejich koncertech a pokaždý super akce. Fanánek to prostě s lidma umí. Ačkoliv pro to nedělá vůbec nic, prostě je. Když přišlo na řadu Mexiko, začaly se odzahovat skleničky a do rytmu jsme se vlnili všichni, ředitel i jeho poddaní. Přídavky byly dva a nikdo je nechtěl pustit domu. Poslední Modlitbu pro partu jsme odzpívali všichni a nakonec celý klub zvedl ruce nad hlavu a vzduchem létaly samé kosočtverce. Obdivuju Supici, že v téhle partě drží tak dlouho a její česká verze neunundneunzig Luftballons je prostě boží. Takže jestli máte možnost, zajít si na jejich koncert, vůbec neváhejte. V neděli to ovšem byla jiná písnička. Začalo to už odpoledne - najít šaty, boty, kabelku.... Takhle nechodím oblečená moc často, proto je to vždycky ve stresu. Šaty a kabelku mám, boty jsem ale nechala v práci. Lodičky mám totiž jen jedny a mám je v práci pod stolem, když náhodou přijde nějaká návštěva a já musím hrát dokonalou asistentku. Takže náhradní varianta polokozačky ke kotníkům, které přítel nesnáší (nechápu proč :-)). Umýt hlavu, najít žehličku na vlasy a závod s časem začíná. Tentokrát, ale vyjedeme včas a u Rudolfina stojíme dokonce půl hodiny před začátkem koncertu. Červený koberec ke vchodu, připadám si jak dáma. Do té doby, než přijdeme k šatně a já si zaboha nemůžu sundat svůj nový šátek, který se omotává dokola a najednou nejde dolů. V půl osmé sedíme na svých místech a show začíná. Nejdřív nastoupí orchestr, pak přijde hlavní hvězda. Daniel Hope. Britský houslista, z kterého nespustím po dvě hodiny oči. Začíná to klasikou - Vivaldiho Čtvero ročních období. Jak sám říká, tohle známe všichni - z výtahů, když vás někam přepojují... Ale stejně, na živo vás to vezme i tak. Pan Hope je opravdu génius, když má svoje sóla, je to něco neuvěřitelného. Nadskakuje, dokonce se mu přetrhne vlasec na smyčci. (Určitě se to vlasec nejmenuje, ale nevím, jak to nazvat.) Prostě nádhera. Druhá půlka je ještě zajímavější - překomponované (né, to není z mojí hlavy, ale z programu...) Čtero ročních období. Vlastně něco jako remix pro mladší publikum. Mám husí kůži, je to nádhera. Nic podobného jsem dlouho nezažila. Hudbu mám ráda, ale na koncertě vážné hudby jsem byla podruhé v životě. Poprvé to bylo před týdnem na Dvořákově Praze a to bych nerada zmiňovala, protože jsme se s mamkou neuvedly zrovna nejlíp. Po první skladbě jsme nadšením začaly tleskat... To nám to někdo nemohl říct, že se tleská až po celé sestavě??? Naštěstí se nikdo pohoršeně nepodíval, nicméně od toho okamžiku mi kolega z práce, co seděl vedle pořád strkal do ruky program... asi abych dál nebyla za blondýnu... No jo, holky z vesnice přijely do Prahy :-) Chci říct, že oba koncerty měly něco do sebe. Pozorovat kravaťáky jak skáčou na Láďa jede autobusem je opravdu zážitek. A to, co s vámi dokáže udělat vážná hudba v podání orchestru s Hopem v čele, to je prostě něco neuvěřitelného. Dokonce jsem zažila potlesk ve stoje. Takže výsledek - Fanánek vs. Hope - 1:1!
Barbora Hrušková
Je mi třicet....
Je mi třicet a nejsem těhotná. Ani vdaná. Vrátím se snad ještě někdy se schůzky s kamarádkou, aniž bych se dozvěděla, že je taky těhotná??? Po včerejší schůzce jsem spočítala, že těch netěhotných mi zbývá dost málo. Přesněji řečeno dvě. Vlastně tři, ale s tou jednou nemůžu počítat, protože ta nemůže dál než za vchodové dveře už teď, natož s dítětem. Z těch dvou je jedna, co se odstěhovala za Prahu a bydlí u lesa a děti nechce. Nebo teda zatím ne, ale když jí vidím s dítětem, myslím, že je nebude mít nikdy. Ta druhá vysadila prášky a místo dítěte plánuje dlouhou dovolenou po Asii. Je to dobou? Je to společností? Období kolem třiceti je prostě jasně dané. Buď budeš těhotná nebo vdaná. A když nejsi, tak jsi divná. Nejdřív to začne u rodičů - a kdy plánujete mít miminko? Nemyslíš, že už jsi na to dost stará? Na co čekáš? Co když se vám to hned nepodaří? Pak starší kolegyně v práci... no, měla by jsi o tom začít přemýšlet. Dneska to holky nechávaj být a pak se diví, že to nejde. Těžko říct na co čekám. Vlastně na to neumím odpovědět. Pořád si připadám jako dítě a neumím si představit, že budu vychovávat další. Přitom všechno potřebné mám: máme kde bydlet - teda jedna další místnost by se nám hodila, ale lidi bydlí i v menším a stačí to. Mám přítele, o kterém jsem přesvědčená, že bude perfektní táta. Ale copak já vim, jestli jsem na dítě připravená? Už je teď ten správný čas? Měla bych je vůbec mít? Celý život mám problémy s rozhodováním. Moji známí by vám to jistě rádi potvrdili. Někdy ze mě rostou a co víc, rostu ze sebe sama. Ale nemůžu si pomoct. Prostě se nedokážu rozhodnout. Začíná to jídlem v restauraci... co si asi dám dneska k obědu? Pokračuje v obchodě - je tahle barva lepší? Sluší mi víc tohle triko? Končí to tím - kam pojedeme letos na dovolenou? Chci vidět safari v Africe, ale chci taky ještě do jižní Ameriky. Tohle ale většinou dobře dopadne, protože se rozhodujeme podle levnějších letenek :-) A pak se má člověk rozhodnout, jestli chce mít dítě??? Jasně, jednou se budou hodit, až se o mně ve stáří nebude mít kdo starat, ale kdo k nim bude v noci desetkrát vstávat? Kdo jim bude vysvětlovat, že dneska nefunguju, protože večírek se včera trochu protáhl a maminku bolí hlava? Na druhou stranu, je přeci krásný mít někoho, kdo vás občas o víkendu přijede navštívit a odveze si plnou tašku jídla v krabičkách... Těžko říct... Nemůžu se prostě rozhodnout. p.s. ale jedno vím jistě - na víno už s nikým nejdu!
Barbora Hrušková
Záchvat
Kdybyste byli holka a měli nohu č. 42 (pravá je občas i 43, ale to nikde neříkám), tak byste mě pochopili. Jelikož jsou slevy a v Marks&Spencer mají právě občas i boty v mojí obří velikosti, tak jsem neváhala a zašla se podívat... V regálech spousta barevných, krásných balerínek... vezmu jedny, otočím, vidím 42, beru další a zase 42. Tyhle boty totiž nikdo nekupuje, nejsou to totiž balerínky, ale menší lodě.... Takže jich mám v ruce 5 parů (když už je mají, tak beru jedny od každé barvy....). Navíc ta cena, to se tam prostě nesmí nechat. Totální záchvat, plný ruce bot, beru další, jedny mi padají... Paní prodavačce už připadám podezřelá, takže začíná kroužit kolem. Když se asi za 5 minut rozhodnu pro všechny ty, které tolik potřebuju, tak už neveřícně kroutí hlavou. Jsem zpocená, rudá, celý triko špinavý od těch bot, ale vítezně stojím u pokladny. Přijdu domů, celá unešená z toho parádního nákupu (tolik bot za tak málo peněz!!). Začnu je lovit z igelitky a zkoušet na nohu... Jedny boty - malý, druhý - taky malý... Neznamená to totiž, že když je na botech uvedeno 42, jsou to opravdu 42. Zvlášť když mají kulatou špičku. Jenže kdo si v tom záchvatu vzpomněl, že jsem si je měla vyzkoušet na místě???? Takže házim tři páry zpět do tašky. Holt je vrátím, vrátí mi peníze a hotovo. Jenže to bych nesměla vyhodit účtenku. Tu sice v M&S nepožadují, ale když jí nemáte nevrátí vám peníze, ale jen poukázku. Vracím boty, v počítači se ale ukáže úplně jiná cena, protože za tu dobu ještě klesla. Celkový výsledek - místo 5 párů bot za super cenu, mám dvoje, které jsou mi jakš takš a k tomu poukázku na 500 do M&S! Ať žijou záchvaty!
