Fanánek vs. Hope

Minulý týden jsem měla možnost navštívit dva koncerty. V úterý byl přítel pozvaný na firemní večírek do klubu Roxy, kde měli mít koncert Tři sestry. Protože Tři sestry miluju a v autě mi jejich cdčko jede pořád dokola, donutila jsem přítele, aby mě vzal taky. Byl z toho naprosto nadšený, protože nesnáší, když se musí někam vnucovat :-) Nicméně v úterý v 19 hodin stojím v klubu Roxy. Firma, která to celé pořádala pojala večírek opravdu stylově a všichni přišli s čírama na hlavě. Koncert začal někdy po půl 9 a pařilo se až do 10. Na živo jsou totiž ještě lepší než v autě. Už jsem byla asi na třech jejich koncertech a pokaždý super akce. Fanánek to prostě s lidma umí. Ačkoliv pro to nedělá vůbec nic, prostě je. Když přišlo na řadu Mexiko, začaly se odzahovat skleničky a do rytmu jsme se vlnili všichni, ředitel i jeho poddaní. Přídavky byly dva a nikdo je nechtěl pustit domu. Poslední Modlitbu pro partu jsme odzpívali všichni a nakonec celý klub zvedl ruce nad hlavu a vzduchem létaly samé kosočtverce. Obdivuju Supici, že v téhle partě drží tak dlouho a její česká verze neunundneunzig Luftballons je prostě boží. Takže jestli máte možnost, zajít si na jejich koncert, vůbec neváhejte. V neděli to ovšem byla jiná písnička. Začalo to už odpoledne - najít šaty, boty, kabelku.... Takhle nechodím oblečená moc často, proto je to vždycky ve stresu. Šaty a kabelku mám, boty jsem ale nechala v práci. Lodičky mám totiž jen jedny a mám je v práci pod stolem, když náhodou přijde nějaká návštěva a já musím hrát dokonalou asistentku. Takže náhradní varianta polokozačky ke kotníkům, které přítel nesnáší (nechápu proč :-)). Umýt hlavu, najít žehličku na vlasy a závod s časem začíná. Tentokrát, ale vyjedeme včas a u Rudolfina stojíme dokonce půl hodiny před začátkem koncertu. Červený koberec ke vchodu, připadám si jak dáma. Do té doby, než přijdeme k šatně a já si zaboha nemůžu sundat svůj nový šátek, který se omotává dokola a najednou nejde dolů. V půl osmé sedíme na svých místech a show začíná. Nejdřív nastoupí orchestr, pak přijde hlavní hvězda. Daniel Hope. Britský houslista, z kterého nespustím po dvě hodiny oči. Začíná to klasikou - Vivaldiho Čtvero ročních období. Jak sám říká, tohle známe všichni - z výtahů, když vás někam přepojují... Ale stejně, na živo vás to vezme i tak. Pan Hope je opravdu génius, když má svoje sóla, je to něco neuvěřitelného. Nadskakuje, dokonce se mu přetrhne vlasec na smyčci. (Určitě se to vlasec nejmenuje, ale nevím, jak to nazvat.) Prostě nádhera. Druhá půlka je ještě zajímavější - překomponované (né, to není z mojí hlavy, ale z programu...) Čtero ročních období. Vlastně něco jako remix pro mladší publikum. Mám husí kůži, je to nádhera. Nic podobného jsem dlouho nezažila. Hudbu mám ráda, ale na koncertě vážné hudby jsem byla podruhé v životě. Poprvé to bylo před týdnem na Dvořákově Praze a to bych nerada zmiňovala, protože jsme se s mamkou neuvedly zrovna nejlíp. Po první skladbě jsme nadšením začaly tleskat... To nám to někdo nemohl říct, že se tleská až po celé sestavě??? Naštěstí se nikdo pohoršeně nepodíval, nicméně od toho okamžiku mi kolega z práce, co seděl vedle pořád strkal do ruky program... asi abych dál nebyla za blondýnu... No jo, holky z vesnice přijely do Prahy :-) Chci říct, že oba koncerty měly něco do sebe. Pozorovat kravaťáky jak skáčou na Láďa jede autobusem je opravdu zážitek. A to, co s vámi dokáže udělat vážná hudba v podání orchestru s Hopem v čele, to je prostě něco neuvěřitelného. Dokonce jsem zažila potlesk ve stoje. Takže výsledek - Fanánek vs. Hope - 1:1!